Řešení stagnace leží v rukou firem
Několik let po celosvětové krizi, vyvolané prasknutím hypoteční bubliny, se zdá, že vyspělé státy světa stále nemohou nabrat dech a vydat se správným směrem k obnově své ekonomiky.
Investoři však i nadále tlačí podniky k pozitivním výsledkům a růst ceny akcií se v krátkodobém horizontu scvrkl na snahu dosáhnout co nejvyšších kvartálních zisků.
Soustřeďme se nyní na ekonomiku Spojených státu amerických. Zatímco celkové příjmy podniků kvůli stagnující ekonomice rostou jen velmi malým tempem, jejich zisk se od doby propadu vydal severním směrem poměrně rázně. Dosažení tohoto cíle šlo ruku v ruce se zeštíhlováním podniků a vyrazným snižováním mzdových nákladů (viz graf 1 a 2).
Graf 1. Porovnání prodejů domácích výrobků k HDP (modrá) a mzdových nákladů k HDP (červená).
Graf 2. Porovnání korporátních zisků k HDP (modrá) a mzdových nákladů k HDP (červená).
Vzhledem k výraznému snižovaní mzdových nákladů se krom vysoké nezaměstnanosti projevuje také pokles reálných příjmů zaměstnanců (viz graf 3). Porovnáme-li růst indexu hodinové mzdy a indexu spotřebitelských cen a vztáhneme je k jednotné základně roku 1969, zjistíme, že fakticky od roku 1979 se hodinová mzda pohybuje pod inflací.
Graf 3. Porovnání indexu spotřebitelských cen (červená) a indexu průměrné hodinové mzdy dělníků (modrá). Vztahovou základnou obou indexů je rok 1969.
Přihlédneme-li k těmto faktům, lze předpokládat, že k zajištění spotřeby v USA v předkrizové míře bylo třeba výrazného úvěrování. Zároveň s tím jak klesal reálný příjem, klesala i míra úspor v ekonomice (graf 4) a zadlužování (graf 5) se tak stalo běžným způsobem financování spotřeby a motorem ekonomického růstu.
Graf 4. Míra osobních úspor v procentech.
Graf 5. Disponibilní osobní přijem jako celkové množství peněz dostupné populaci nebo domácnostem k užití či útratě po odečtení všech daní (modrá); celkové nesplacené závazky domácností na úvěrovém trhu (červená).
Všechny tyto indície dávají tušit celkový stav ekonomiky, která je odsouzena ke stagnaci v momentě, kdy se její úvěrové možnosti vyčerpaly.
Jakou možnost tedy Spojené státy mají, aby snížily nezaměstanost a zároveň rozhýbaly koloběh své ekonomiky skrze spotřebu?
Na pomoc v našem uvažování si přibereme phillipsovu křivku, která nám dává do vzájemného vztahu nepřímé úměrnosti nezaměstnanost a inflaci. Chceme-li tedy snížit nezaměstanost, musíme zvýšit inflaci.
Zdálo by se to jako poměrně jednoduché řešení v době, kdy je inflace ve Spojených státech vlivem stavu ekonomiky nízká. Avšak výsledky snah americké soustavy centrálních bank Fed o napumpování peněz do ekonomiky pomocí kvantitativního uvolňování lze brát při nejmenším s rezervou.
Za předpokladu philipsovy křivky v keynessiánském pojetí by nalití peněz do ekonomiky (tedy znehodnocení měny) mělo způsobit pozitivní poptávkový šok. Ten by měl vést ke zvýšení cenové hladiny. Tento růst cen je firmami zprvu mylně vnímán jako růst cen jejich produktů a předpokládají, že došlo k nárůstu poptávky po jejich produktech. Ve snaze této situace využít zvyšují svou produkci. Od svých zaměstnanců požadují firmy větší výkon a jako kompenzaci jim nabízí vysší mzdy. Po čase však tato iluze vyprchá a firmy opět svou produkci sníží, stejně jako sníží mzdové náklady.
Aby se ekonomika skutečně mohla postavit zpět na nohy, je třeba, aby se poptávka po produktech firem zvedla reálně a trvale a nedošlo k peněžní iluzi. Z předchozích odstavců tedy vyplývá, že je třeba, aby růst mezd byl nikoliv nominální, ale reálný. Spíše než pumpování peněz do ekonomiky a zásahy stran vlád, leží osud dlouhodobého blahobytu v rukou firem. Navýšení mezd na úkor krátkodobého zisku může postupně zvednou skutečnou koupěschopnost obyvatelstva a tak dlouhodobě zvýšit poptávku po produkci a zároveň tak snížit nezaměstnanost.
Situaci o něco komplikuje také efekt adaptivních inflačních očekávání, kdy subjekty začnou zahrnovat svá inflační očekávání do nově podepisovaných smluv, čímž tato očekávání přetvářejí v realitu. Očekávaná inflace se tak stává skutečnou.
K tomu, aby mohly mzdy růst reálně je tedy zapotřebí, aby byly vysší než inflační očekávání. A právě v době nízké inflace mají podniky k tomu tu nejlepší příležitost.
Je otázkou, jak moc jsou investoři ochotni přistoupit ke snížení krátkobých zisků ve prospěch dlouhodobé prosperity, zvláště v době globalizace. Zda-li není možné například v rozvíjejících se ekonomikách dosáhnout vysokých zisků při růstu reálné mzdy. Kam se tento potenciál přesune po jeho vyčerpání v těchto státech?
Ing. Ondřej Dorňák
nezávislý ekonomický analytik